Zisk jako náklad na přežití

Souvislost zisku s výkonem lidí

Podle některých teorií může zisk vznikat pouze díky živé práci. Není účelné to rozebírat. Ale je potřeba najít jasný vztah mezi hodnotou práce, hodnotou ostatních zdrojů a hodnotou realizované produkce. Protože tam někde skutečně vzniká užitek jako rozdíl mezi hodnotou vstupů a tím, kolik jsou zákazníci ochotni zaplatit za výstupy. 

Podstatné je, co s tím rozdílem uděláme. K čemu je potřeba či nutno jej použít.

Často máme dojem, že se při zaměstnávání lidí jedná o "vykořisťování živé práce" (Marx & spol. ~ na základě toho, že ta vytváří "nadhodnotu").

• Otázka je, jestli živá práce nemá stejný charakter jako zvěcnělá - protože je prodávána a nakupována na trhu práce.
• Pokud svoji pracovní sílu (invenci, cokoliv, ...) někomu prodám za "tržní" (sjednanou bez nátlaku třetí strany) cenu - jaká jsou jakákoli (byť i morální) práva k užitkům, které tato práce vytvoří?
• Mohla by je např. vytvořit i bez podmínek, které mám v daném prostředí?

Pokud ano a užitky připadající na mnou vloženou práci mají výrazně vyšší hodnotu než cena, za kterou jsem ji prodal, byl ten prodej chyba. Člověk musí nést důsledky svých chyb. Ovšem chyba to byla pouze v případě, že kupující/zaměstnavatel neměl možnost koupit stejnou pracovní sílu za stejnou cenu od někoho jiného. Jinými slovy spotřeba živé práce se z hlediska vztahu k jejímu původnímu majiteli nijak dramaticky neliší od plechu, kulatiny nebo šroubů. Až na to, že šroubům není potřeba pořád dokola vysvětlovat, co mají dělat a hlídat, jestli a jak to dělají.

Původnímu majiteli šroubů nepřísluší žádný podíl na zisku z výrobku, v němž byly jeho šrouby použity.

Firma musí uhradit své náklady. Klíčová otázka je, co všechno tam patří.

• U těch variabilních je to jasné.
• Pořizovací náklady technologií jsou mrtvé. O jejich ekonomické efektivnosti se rozhoduje dříve, než se podepíše smlouva o jejich nákupu.
• Nejzajímavější jsou personální náklady - stále ještě existují pracovní pozice, na kterých se platí práce v úkolu. Což je na dlouhou diskusi - ale pokud to tak je a zejména pokud se těm lidem nemusí platit náhrada při nedostatku výrobní náplně, tak i tyto mzdy patří do variabilních. Všechny ostatní je dobré chápat jako fixní.

Zisk nevzniká díky práci lidí při jejich výrobě - ani té živé, ani zvěcnělé (stroje). Vzniká pouze díky tomu, že ty produkty představují pro zákazníka užitek, za který je ochoten zaplatit (zjednodušeně tedy ona "nadhodnota" či spíše tržby náleží firmě, nikomu jinému... ta z nich musí uhradit variabilní náklady, poměrnou část fixních a v tomto pojetí i náklady na přežití - tvorba rezerv, investice či jiné užití volných zdrojů jsou jasně opatření pro posílení pozice a zvýšení pravděpodobnosti budoucích pozitivních výsledků).

Příspěvek na krytí a úhrada nepřímých nákladů

Základní schéma tvorby "zisku" se týká tzv. "hrubého zisku" aneb příspěvku na krytí (PnK). To je rozdíl mezi přímými tržbami (konkrétní produkt, konkrétní zákazník) a přímými náklady (hodnota spotřebovaných zdrojů, které by nebyly spotřebovány, pokud by se plnění neposkytovalo).

Rozdíl je PnK - ten hradí nepřímé náklady a vytváří "zisk".

Účetně jde v případě nepřímých nákladů o všechny další zdroje, které byly vynaloženy na provoz firmy v daném účetním období. Co zbývá, je označováno jako "zisk". Což je značně nešťastné pojetí, vyplývající z daňové uznatelnosti a nesmyslně nastaveným omezením tvorby rezerv, popř. investic.

Navíc pouze pokud ignorujeme to, že daň z příjmu je ekonomický zločin a šílený antagonismus (pokud je zájmem společnosti zvyšování užitku, popř. konkurenceschopnosti, mělo by být stimulováno využívání všech volných zdrojů pro rozvoj dané firmy).

Zisk

Pokud se na užitek z dříve vloženého úsilí a zdrojů do podnikání (tedy pokud vlastník získává z fungování firmy osobní prospěch) chceme dívat alespoň trošku objektivně, je "zisk" mimo úhrady těchto vstupů také odměna za ochotu podstoupit riziko. To pro jistotu nikdo ani nezmiňuje.

P. F. Drucker se na zisk dívá ještě z jiného úhlu. Krom nutnosti úhrady nákladů kapitálu zdůrazňuje, že zisk (tedy rozdíl mezi účetními tržbami a náklady aktuálního období) by měl podnikající subjekt vnímat především jako zdroj pro další existenci (rozvoj) firmy.

Budoucí hodnota obnovovaných zdrojů

Je to nejlépe vidět na "reprodukčnch odpisech" - to je skutečnost, že abych získal stejnou technologii (kapacitu) či cokoli jiného, budu muset vynaložit vyšší pořizovací náklady než na původní stroj. Výjimečně to bude jinak, ale z logiky věci to globálně tak bude - inflace, úbytek prvotních zdrojů, vyšší soutěž (mezi poternciálními uživateli daného stroje).

Prakticky nikdo se ani nepokouší tento náklad uvažovat, natož účtovat. Měl by.

Náklady na budoucnost

Mnohem srozumitelnější je to v ještě jednodušším scénáři - pokud konkurenční firma veškerý svůj zisk investuje do rozvoje dovedností spolupracovníků, získávání nových zákazníků atd. a naše firma jej rozdá např. v odměnách nebo vyplatí majitelům či cokoli podobného neproduktivního, jak to v delším horizontu nutně musí dopadnout?

Peter F. Drucker: Řízení v době velkých změn; str. 69, část "Nová společnost organizací"

Je pošetilé tvrdit, jako to činí americký ekonom a nositel Nobelovy ceny Milton Friedman, že podnik odpovídá jen za jediné - za ekonomickou výkonnost. Ekonomická výkonnost je první povinností každého podniku. Lze dokonce říci, že podnik, který nevykazuje zisk minimálně rovný ceně vlastního kapitálu, si počíná neodpovědně, protože plýtvá prostředky společnosti. Ekonomická výkonnost je základem, bez něhož podnik nemůže plnit žádné další povinnosti, nemůže být dobrým zaměstnavatelem, dobrým občanem, dobrým sousedem. Ekonomická výkonnost však není jedinou povinností podniku o nic víc, než je výuková výkonnost jedinou povinností školy nebo zdravotní péče jedinou povinností nemocnice.

Umíme správně účtovat?

Peter F. Drucker: Řízení v turbulentní době; str. 28, část "Náklady na uchování vlastní existence versus iluze zisku"

Řízení základních ukazatelů zahrnuje i dnešní výdělek na zítřejší náklady na uchování vlastní existence. Podnik, který si na tyto náklady nevydělá je odsouzen k postupnému úpadku a zániku. Nejsou to „budoucí náklady“; jsou to náklady vyvolávané dnes, přestože budou splatné teprve později. Jsou to „časově rozlišené“ náklady, neboli „náklady příštích období“ — už dávno jsme se poučili o tom, že v podnikovém účetnictví běžného roku musí figurovat náklady skutečné. Podnik, který si nevydělá na časově rozlišené náklady na uchování vlastní existence, ochuzuje ekonomiku a zpronevěřuje se své základní sociální povinnosti: zachovávat existenci bohatství a zaměstnanost produkujících zdrojů, které byly podniku a jeho vedení svěřeny.

Není ani možno dostatečně často opakovat, že „zisk“ je pouhou účetní iluzí. S výjimkou vzácných případů státního monopolu, jakým je například OPEC, žádné zisky neexistují; existují pouze časově rozlišené náklady na uchování vlastní existence Kapitál je především zdrojem. Již jsme se poučili o tom, že bezplatné zdroje neexistují.

Z této úvahy vyplývá jedna velmi podstatná otázka - nakolik legislativa a naše účetní znalosti umožňují vytvářet rezervy na náklady příštích období tak, aby korektně odrážely vývoj reálné situace.

I kdybychom nedokázali dostat tyto náklady do daňově uznatelných, měli bychom s nimi počítat. Elementární příklad reprodukčních odpisů je naprosto neoddiskutovatelný. Pokud do nákladů běžného období nezahrneme faktickou časovou hodnotu využívaných zdrojů, budeme žít v představě, že naše podnikání je úspěšně a rentabilní a přitom to nemusí být pravda.