Proč je potřeba různé typy nákladů řídit různě.
Obvykle se uvádí, že všechny náklady jsou v dlouhodobém horizontu variabilní a v krátkodobém fixní. Toto členění je dáno vztahem nákladů k aktuálnímu objemu produkce, ale je to bonmot.
Když náklady řídíme, víme, jak se chovají. A čert vem škatulky. 😎
Je zřejmé, že pro řízení různých typů nákladů se musí používat různé metody. A to je právě to, čím se chceme v controllingu zabývat. Snažíme se zvýšit ekonomickou efektivnost (nejen) na nákladové straně, proto hledáme nejlepší možné metody pro analýzu a ovlivňování úrovně nákladů. Pokud se ptáme, k čemu je toto členění užitečné, tak dpověď již známe - chceme umět řídit náklady (viz následující příklad s výrobou automobilů).
Na příkladu výroby automobilů - ať vyrábíme jeden nebo dva vozy, potřebuji montážní linku (budovy, stroje, lidi; to je fixní náklad) a na každé auto potřebuji pět kol (popř. 4+1; variabilní - vždy spotřebujeme násobek počtu aut a počtu kol na jedno auto ... rozumí se jediný model). To je triviální a jednoduché.
Existují ještě také náklady, u kterých to buď není tak samozřejmé, nebo se špatně měří jejich spotřeba na jednotku. U těch aut to mohou být nezbytné provozní náplně, spotřeba energií apod. Spotřeba energií je skvělý příklad toho, že je potřeba se správně rozhodnout.
Pokud se domníváme, že lze normativně stanovit orientační jednotkovou spotřebu energie na výrobu jednoho kusu produkce (což někdy půjde a jindy to bude iluzorní), tak lze postupovat následně
Obvykle je ovšem přínos (nezávislého) ovlivňování režijních nákladů (a to i v případě provozní režie) za hranicí ekonomické efektivnosti. Což znamená, že se musíme spokojit s generickým úsilím o hospodárnost. Tedy na základě obecných principů, bez konkrétní kvantifikace normativů - samozřejmě na přestavby linky by normativy být měly. Pokud máme normativy, musíme dané činnosti měřit, evidovat, vyhodnocovat.
Je to jednoduché.
Variabilní jsou náklady, které vznikají pouze v případě, že se výroba / zakázka uskuteční a nevznikly by, kdyby se daný produkt nezačal vyrábět (tzn. ani bychom nenakoupili suroviny atd.).
To je obzvlášť zákeřná kategorie (skupina), se kterou se obvykle nepracuje. Je docela pravděpodobné, že bychom tímto způsobem měli začít uvažovat, protože přesně na úrovni jednotlivých (nestandardních) dodávek (čímž není myšlena zakázková výroba, kde je zakázkové plnění standardním produktem) dochází k největšímu počtu rozhodnutí (typicky jsou to u spotřebního zboží "akční" položky - nestandardní balení, příbaly, distribuce apod.).
Mimo variabilních existují ještě náklady na zákazníka (náklady na jeho získání, udržení a obsluhu). Některé kalkulační metody mají tendenci přiřazovat nestandardní náklady vznikající při plnění pro specifického zákazníka (tzn. zákazníkem způsobené či přímo vyžádané odchylky - ať již v distribuci, ceně nebo jiných parametrech produktu) spíše k dotčeným produktům, přestože formálně náklady na zákazníka sledují. Obvykle je to proto, že účinnost nákladů na produkt "umíme" hodnotit, zatímco s náklady na zákazníka máme spíše strach pracovat.
Nemají fixní ani variabilní charakter, protože nemají žádný vztah k aktuálnímu objemu produkce; fixní nejsou, protože nevznikají z podstaty fungování firmy, ale ve vztahu k existenci vztahu mají podobný charakter. Na druhé straně se mohou velmi dynamicky vyvíjet dle intenzity (složitosti) vztahu. Problém nastává v okamžiku, kdy chceme zjistit, jaká je ekonomická efektivnost zákazníka. V tom okamžiku musíme samozřejmě náklady na zákazníky odečíst (od objemu PnK produktů prodaných zákazníkovi), abychom vyjádřili "skutečný" užitek vytvářený vztahem se zákazníkem.
Toto je vedle zakázek / akcí jedna z největších výzev - vytvořit a rozvíjet efektivní systém (pravidla) pro hodnocení ekonomické efektivnosti zákazníků, což přímo souvisí s úkoly (pracovní náplní - obsahem, podobou, metodikou) obchodních manažerů, kteří pečují o rozvoj vztahu s klíčovými / všemi zákazníky. Fakticky nás tady bude zajímat to, jaké změny nákladů na vztah mohou ovlivnit objem prodeje (hrubého PnK)
Do fixních nákladů patří obecně všechny takové, které nezávisí na aktuálním objemu produkce:
Nejčastěji se tvrdí, že fixní náklady je potřeba "přiřadit" k produktům a že to nejde. Proto se "musí" rozpouštět. Proč ty uvozovky:
Tak si zkuste jednoduchý příklad.
Žádná.
Produkt vytváří příspěvek na krytí (rozdíl mezi tím, co za něj dostaneme a tím, co nás skutečně stál) a ten společně s PnK všech ostatních produktů kryje nepřímé náklady a vytváří firemní zisk.
Proto je ekonomická efektivnost jednotlivých produktů určena poměrem jimi vytvářeného PnK vůči tomu, co nás při hodnocení EE zajímá. Obvykle se používají náklady nebo výnosy. Ale tento poměr ve skutečnosti nevyjadřuje nic zajímavého (je to jenom mechanické vyjádření účinnosti spotřeby zdrojů v jejich hodnotovém vyjádření (pokud se použijí přímé náklady, tak nezískáváme vůbec žádnou užitečnou informaci).
Významným ukazatelem skutečné efektivnosti je např. tvorba PnK na jednotku spotřebny omezeného zdroje - obvykle technologie či kvalifikované kapacity (úzké místo). Dává smysl hodnotit, kolik takovéhoto zdroje je potřeba pro vytvoření jednotky PnK prostřednictvím jednotlivých výrobků, pokud řídíme či chceme řídit:
[Bude doplněno - postupný převod obsahu webu - pokud máte o toto téma zájem, určitě se ozvěte]
My také. Umíte to a děláte to poctivě. My také.
Umíme odhadnout potenciál spolupráce. Vy také. Dohodneme se.